Změna vyžaduje změnu úhlu pohledu
Už je konec srpna“ říkám si. A přitom je to jako včera, co jsem odcházela po 4 létech z projektu, který jsem z části zakládala a vychovávala od miminka. Ten měsíc utekl jak voda a já mám dojem, že si užívám prázdnin, než abych něco velkého tento měsíc vytvářela. Tím samozřejmě myslím práci. A nedávno mi to došlo. Neměnila jsem pouze práci za práci, kolektiv za kolektiv či místo výkonu práce za jiné. Změnila jsem způsob fungování – z pravidelné minimálně 8 hodinové pracovní činnosti, která po mě byla vyžadována, teď pracuji, kdy chci, kdy mám chuť a jak dlouho chci. Nemám řád a to mou mysl naprosto vykolejuje.
Proč je důležitá rovnováha? A jak na ní?
Za poslední 4 roky (v jednom projektu a nepočítám dalších x před tím) jsem si navykla počítat práci za hodiny ne za finanční přínos. Ten byl vždy stejný, bez ohledu na to, co jsem udělala. A teď najednou nejde o to, kolik hodin prosedím u počítače, ale o přínos – ač už informační nebo finanční.
Tendence cepovat se a mít „špatný“ pocit, když zrovna dva dny chytám lelky, protože nemám inspiraci, je rovněž zvyklost, které jsem si všimla až nedávno. A v neposlední řadě je tady můj favorit – fungování alá pracovní dny a víkend. Nikdy bych neřekla jak hluboce máme tento model v sobě zakořeněný. Chci jet v týdnu na výlet i kdyby s notebookem v podpaží a má mysl křičí: „A kolik jsi toho udělala, vždyť je středa, co kdyby jsi raději ještě něco udělala a pak si jela, kam chceš.“
Teď se směji, jak velkého nadřízeného mám v sobě já sama. Alespoň si uvědomuji, proč mě rozčilovaly v posledním projektu komentáře kolegů či nadřízených ohledně mého „ranního“ příchodu – ve skutečnosti jsem to já, kdo se takto bičoval :).
Změna vyžaduje jiný úhel pohledu
Příchody v osm či v devět ráno, osmihodinové pracovní doby s nekonečnými přesčasy, kterými se chvástáme či doslova výmluvy „Nestíhám“, „Nemám čas“, jsou jakýmsi trendem nebo kolektivním návykem dnešní doby. Jsme tak přeplánování, až si z toho vytváříme bublinu nestíhání a sezení v práci třeba i 12 hodin nebo více. Přitom to není ani efektivní a co teprve zdravé (na žádné úrovni – duchovní, energetické, fyzické…). Spíš se to jeví jako pastva pro ego. Taková schovávačka, před námi a naším životem.
Dalšími parádičkami jsou téze jak dlouhé jsou návratnosti investic do nového projektu. Kolik dávat peněz do marketingu a jaká čísla jako zpětná vazba ač už pro emailing, prokliky apod. jsou ta, co vydělávají. Osobně mě marketing, reklama a PR baví. Je hezké nacházet nové a nové tipy, nástroje a úžasné technické věcičky, které vytváří on-line svět. Je to pro mě pastva pro oči i duši, jak krásně a přitom jednoduše to může fungovat. Naopak čísla mi nic neříkají a co teprve hry na výkon.
Čtěte také: Žijeme ve výkonu.
Znám mnoho lidí, kteří tyto programy v hlavách nemají, protože se s tím nikdy nesetkali nebo jednoduše se rozhodli žít jinak. Já sama se v tomto řídím intuicí. A tak i na své kůži se mi opět potvrzuje, že naší realitu si vytváříme sami – svými návyky, svou myslí, svou pozorností. A kam směřuje naše pozornost, tam směřuje naše energie!
Všechny výše zmíněné téze fungují dokonale, pokud jim věříme. Je jen na nás jaký úhel pohledu zvolíme. Vyjít z kolejí návyku nás může mást, což jsem si tento měsíc ověřila na vlastní kůži. Ale čím víc si toto uvědomuji, tím jednodušeji se mi s tím pracuje…a mění :).
Hudba naší duše
Osobně vím, že mohu vytvářet mnoho krásný věcí, spolupracovat na projektech, které mě baví a inspirují či motivují i ostatní. Jde jen o to, najít svou hudbu naší duše. Ta je motorem, palivem a nakonec i cestou našeho života. Čím víc ji následujete, tím více věříte v sebe, ve správnost této chvíle i v samotný život (Vesmír, Boha, Zdroj, Andělé apod.). A v neposlední řadě za tím vším jde i hojnost a dostatek na každé úrovní našeho života.
Stále ještě hledáte? Nebo snad neslyšíte sami sebe? Odpověď je velmi blízko. Podívejte se do dětství, co jste rádi dělali, co Vás naplňovalo a bavilo na nejvyšší úrovni. Při čem jste ztráceli hlavu? Tam bude pravděpodobně Vaše odpověď. Že je to nereálné? Ale jděte 🙂
Inspirace ode mě
Vzpomínám si jako dnes, když jsem chtěla být ve školce baletkou na ledě a všichni se mi smáli, že jsem tlustá a led pode mnou popraská – do dnes s velmi blízkými osobami mám problém tančit, protože se cítím jako vorvaň vyvržený z moře a přitom kila jsou ty tam. A láska k tanci a především k živelné salse v mém srdci přetrvává.
Když mi bylo 10 let psala vtipné rýmovačky na různá jména, ty se naštěstí líbily a tak v 15 létech jako věčně nepochopená jsem psala depresivní básně o světě :). Ve škole, co jsem napsala, bylo až na gramatické chyby, smysluplné a zajímavé. Ve svých 23 jsem se na chvíli věnovala copywrithingu. Pořád mi, ale nešla próza a já od svých 10 let věděla, že chci být spisovatelkou. Čas dozrál a kromě tohoto blogu a e-booků na téma osobního rozvoje, se teď chystám na autentickou knihu o mé milované Kubě, respektive o tamním životě. A nejen psaní, ale i knihy v papírové formě jsou mou vášní od dětství. Vždy jsem snila o obrovské knihovně v mém domě.
Do dnes je mou vášní prohlížet si mapy, dokážu hodiny koukat ač už do mobilu nebo do papírových verzí map a prohlížet si… vlastně ani nevím co. Pamatuji si, že babička s dědečkem, kteří bydleli s námi měli starý atlas v šedém, gumovém, vroubkovaném obalu. Do dnes si vzpomínám texturu, když jsem ho brala do rukou. Ležela jsem hodinami a prohlížela si staré i aktuální mapy, státy, země. Pamatuji si, jak jsem si ho rozložila na tom jejich zvláštním koberci a jezdila prstíkem po mapě. Světe div se, cestování je mou třetí vášní.
Čtěte také: Kde si dobít energii nedaleko Prahy?
Co tedy mohu udělat lepšího než spojit tanec, lásku k psaní, ke knihám a cestování? Věřím, že vzejde kniha o nádherné zemi s inspirujícími příběhy nejen pro cestovatele, ale také pro všechny, kteří chtějí následovat své srdce a mysl jim stále brání.