Měli bychom si uvědomovat svou smrt
Když jedete na dovolenou, většinou víte, kdy skončí. Máte plány, co chcete vidět, kde se chcete podívat. Víte, proč jedete do dané země, města či místa a činíte vše proto, abyste si jak se říká dovolenou užili.
Proč tedy svůj vlastní život nežijeme jako bychom byli na dovolené? Nasnadě je odpověď – protože si neuvědomujeme konec téhle návštěvy na Zemi.
Je to tak a je to neměnné
Z různých zdrojů stále častěji slyšíme, že je vše pomíjivé. Už i Seifert o tom psal ve své básní… „Bílým šátečkem mává, kdo se loučí… každého dne se něco končí…“ Koneckonců každý z nás zažil změny i onu pomíjivost. Avšak občas tlučeme hlavou proti zdi, hledáme uniky a kličky, abychom třeba odkryli ten elixír nesmrtelnosti a recept na stálost.
Čtěte také: Co jsou návyky a jak nás v životě brzdí?
Dalším aspektem je náš postoj k okolí, ale i k sobě. Z pomíjivosti si chceme vytvořit absolutní hodnoty a své štěstí stavíme na tlaku a výkonu. A k tomu naši známí parťáci „Až“ a „Kdyby“.
To, co není teď se možná už konat nebude…
Velmi mě inspiroval příběh mého známého, který se léta honil za penězi. Často si nedopřával, šetřil, škudlil a obecně bylo na jeho postoji vidět, jak moc jsou pro něj peníze důležité.
Jeho fyzická schránka odpovídala přesně jeho vnitřnímu postoji – pohublý, vybledlý, roztěkaný, nevěřil si a celkově působil velmi obyčejně – žádná jiskra, žádný šmrnc. Rozhodl se opustit ruch velkoměsta a hledal štěstí ve své rodné hroudě na Moravě. Za nějakou dobu z ušetřených peněz vyrazil na cestu po Kubě. Tehdy si asi ani neuvědomil, jaké surfařské vlny do jeho života vtrhly.
Je tomu dva, možná i tři roky, co odjel a cestuje po světě. Tu a tam si přivydělá na farmách, v kuchyni, natřením plotu apod. a po zbytek času objevuje svět. Postavil si vlastní karavan, vytváří krásná videa, fotí. V očích má lesk a ve tváři úsměv. Jeho náplní je radost. Našel to ono bohatství – opravdový život – jeho cestu.
Vytváříme si bouře, ve kterých se topíme
Věčným plněním úkolů, plánováním, povinnostmi, honbou za penězi, majetkem, mocí, slávou přesouváme své radosti do pozadí, na pak a často také na nikdy. Stále máme čas, jako by jsme tady žili neomezeně.
Ke svému okolí, ale i k sobě se stavíme, jako k něčemu absolutnímu, co nikdy nepomine. Vytváříme si sami bouře nebo se necháváme strhnout lavinami. Nakonec se z toho hroutíme. V každé jedné sekundě je však požehnání a možný „nový“ start.
A třeba je to jinak, než se nám zdá
Někdy na něčem intenzivně pracujeme, vkládáme energii do svého života a ono ne a ne přijít ona vysněná plynulost. Někdy je to prostě jinak, než si vymyslíme.
Směr, kterým jdeme může být správný, ale realizace, náš přístup i úhel pohledu nám brání v úspěchu (ač už si jej představujeme jakkoli).
Dejte si oddech, odstupte od oné problematiky a rozhlédněte se kolem. Pravděpodobně stojíte moc blízko jednoho stromu a nevidíte tak celý les a tím i Vaší autentickou cestu, která Vám přinese nejen, co si vysníte, ale mnohdy i o kus víc :).