Až příliš se zaměstnáváme
Mobily, práce, rozhovory, setkání – to vše nás velmi zaměstnává. A nejen to. Naše mysl a ego pak rozehrávají hry – tu na osobní důležitost, tu na soudce. Zabýváme se životy ostatních, hodnotíme a radíme. To vše však vede k jednomu – zavíráme oči před vlastním životem.
Být sám se sebou
Kolikrát jsem se setkala s bytostmi, pro které bylo nepředstavitelné prožít jedno odpoledne sami se sebou. Vždy potřebovali mít někoho, s kým by zašli alespoň na kafe. Být však sám se sebou je velmi přínosné. Otevíráme se sami sobě jako kniha, ve které můžeme listovat.
Čtete také: Návyk jménem „To jsem já“
V opačném případě nevíme ani kým jsme, natož abychom rozpoznali svůj potenciál či esenci naši duše. Jestliže jsem součástí celku, prožívat tu a tam čas sám se sebou, v tichosti, je ideální cvičení, jak nalézt svou podstatu. S tou se pak můžeme podělit s ostatními bytostmi a být jim prospěšní (stejně jako sobě).
Můj mínus je má přednost
Od dětství jsem poslouchala, že je mě všude plno. Mnohdy mi byl zazlíván můj hlas jako zvon a přílišné mluvení. Když jsem se před pár léty začala zabývat osobní rozvojem, zjistila jsem, že to, co považuji celý život za můj mínus, mohu změnit na mou přednost. Nejprve tak vznikly stránky Život v rovnováze, kde jsem svou energii přeměnila na kreativitu. Následně i mnoho myšlenek a slov jsem umístila na blog. Až po návštěvě Kuby, jsem přijala sebe jaká jsem a dovolila si být přesně taková. Je nás přinejmenším 11 miliónu, kteří zaplní ne jednu místnost.
Přijímat se a dovolit si být sám sebou, je někdy nelehký úkol. To, na co Vás jiní upozorňují, Vaše odlišnost i třeba Vaše negativní stránka Vás může směřovat k Vaši autenticitě a potenciálu, který ve Vás tlí. Odložte mobily, počítače a zaměřte pozornost do sebe. Projděte se v přírodě, nadýchejte se čerstvého vzduchu. Navštivte místa, které jste chtěli vždy navštívit. A dejte prostor tomu projevit se v celé své velkoleposti.
Někdy je to strach
Věčným zaměstnáváním se, vytvářením si povinností a „musů“ a třeba i následným stěžováním si – „mám toho moc“, sami sebe uklidňujeme, že je to tak v pořádku. Za stěžováním se skrývá role oběti a za nátlakem třeba i strach. Strach podívat se, co je vlastně ve mě. Podívat se pravdě do očí. Často totiž tento pohled dovnitř je doprovázen změnou a vystoupením z komfortní zóny. Je to moment, kdy jednoduše už nejde dělat, že to není.
Taková situace totiž připomíná růžového slona v místnosti. Jak dlouho myslíte, že vydržíte dělat, že tam není? Nakonec je to výhodnější i na energetické úrovni. Nejvíce nás právě vyčerpává potlačování a skrývání. Čím více jsem upřímní a to především vůči sobě, tím lépe se cítíme, vše nám jde od ruky a jsme přirozenou inspirací pro ostatní. Jednoduše žijeme vlastní život 🙂
Čtete také: Nechci tě ranit aneb o odvaze říct, co chci.