Bolest ze ztráty?...a je to opravdu nutné?

Karla Czechová
13. 8. 2022
Minut čtení: 3

Moje sestra byla vždycky taková - rozešla se z partnerem, vykopli ji z práce, podrazila ji kámoška... prostě šla dál. Nebyla z kamene, jen se nenechala ovládat zbytečnými emocemi, jako je lítost, vztek, deprese, smutek, zhrzenost... jednoduše neztrácela čas.

Já naopak byla ta citlivá, všechno jsem v sobě 10x emotivně rozebrala, 100x jsem procházela situace "kdyby a jakby to mohlo být jinak"... nezapomínala jsem také na vzdor, sebelítost, ale i na obviňovaní sebe sama. A když jsem se po měsících ba létech oklepala, opět jsem vlezla do něčeho obdobného. Proč? Snad, že se mi zdálo, že tentokrát to bude jinak. A nebo, že když projevím své city a emoce v plné škále, tak to ze mě udělá lidskou bytost - "Nejsem přece kus šutru" říkávala jsem si. Světě div se, nic se v mém životě neposunulo. A tak stále dokola jsem budovala a následně se sbírala z trosek, které zbyly po každé etapě mého života. Pokaždé však o kus poučená.

Co jsem nepochopila?

Z odstupem času si uvědomuji, že jsem nepochopila jednu zásadní věc a to nechat věci odejít bez bolesti, lítosti, obviňování, depresí... jednoduše bez toho věčného šťourání se v tom, co už dávno postrádá smysl.

Čti také: Přijmi nebo odejdi

Jsme lidé, chybujeme, ale také jsme lidé a proto jsme prostě skvělí i když chybujeme. Neřeknu ani půl slova - člověk se ze špatných situací a zkušeností učí. Každá obtíž v našem životě je pouze signálem a směrovkou, jak se v tom či onom zlepšit - jednoduše si vzít to pozitivní z dané situace a jít dál. Čím dřív ty nefunkční dveře opustíme, tím dřív najdeme ty pravé pro nás. A někdy se cesty musí rozejít, aby se mohly shledat za jiných podmínek. Rosteš nejen ty, ale i tvé okolí. Zhrzeností, lpěním a brečením si do polštáře, nic nezmůžeme a už vůbec takto nenajdeme ono kýžené štěstí.

Čas jít dál

Špatné situace nás učí (pokud chceme), ale ne donekonečna. Když v nich zabředneme, stane se z nich rutina, návyk, klam, sebebičování. A my sami víme, kde je hranice rozvoje a kde ustrnutí. Na druhou stranu, vůbec nemusíme špatné situace prožívat, když se pro to rozhodneme.

Jsme lidé a proto den dva si pobrečet nebo se občas cítit pod psa je běžný projev emocí a střídajících se jak počasí pocitů, ale nepřikládejme tomu takovou váhu. Se vzpomínkou na bolestivou situaci, rozchod, vyhazov, zradu se nám do očí derou slzy a vzápětí s drnčícím telefonem skáčeme tři metry do vzduchu, protože jsme dostali vysněnou práci nebo nás někdo zajímavý pozval na randíčko.

My rozhodujeme

A tak po létech jsem došla k názoru (i ke zkušenosti), že o všem a to i o tom jak se cítíme (a zda jsme šťastní) rozhodujeme jen my sami. I když nás právě někdo pomyslně bodnul do zad, stále je to jeho dýka. Můžeme si z toho vzít ono pozitivní, co nám to dalo a s úsměvem jít dál (a neztrácet tak drahocennou energii). Stejně, až nás to přebolí, otevřeme oči a zjistíme, že setrvání v boleti bylo naprosto zbytečné a že nakonec bylo dobře, že se to stalo právě takto. Nebo si naopak uvědomíme, že jsme někomu ublížili a můžeme se zlepšit. Tak nebo tak, každá situace se vyvíjí tak jak má.

Čti také: 10 zlodějů tvé energie podle Dalajlámy

Trápením se si v ničem nepomůžeme. Existuji totiž vždy jen dvě cesty - hodit za hlavu, že nás někdo podrazil a věnovat svou energii něčemu prospěšnému a nebo pokud jsme na opačné barikádě - jednoduše se omluvit, napravit to a stát se lepším člověkem.