Pjér la Še´z: Vytváříme svět, ve kterém se nakonec nedá ani žít.

Poštěstilo se mi a jako náhradník jsem zrovna dostala zprávu, že se uvolnila vstupenka na přednášku Pjéra la Šez´e. Název „Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší“ mi roztáčí mysl. Není snad osobní rozvoj o zlepšování? „Zvědavostí praskám ve švech“ pomyslím si.

Celý víkend googlim a hledám více informací o Pjérovi, jeho aktivitách a poradně. Vzpomínám si na besedu Duše K, které jsem se účastnila před několika měsíci, kde Pjér říkal: „Ten, kdo opravdu chce, ten si ke mně cestu najde.“ Nemůžu nic najít a to mě vede k zamyšlení: „Jak můžu na něj získat kontakt, když nemá web a v celém širém internetu ani zmínka o jeho poradně?“

Čtete také: Příběh obyčejného šílenství: „Neděláme, co máme rádi, ale chceme žít spokojeně.“

Hned v pondělí se vypravuji na přednášku. Ke konci přichází myšlenka, že by mohl udělat přednášku i u nás na Žižkově. Po skončení se jdu s knedlíkem v krku zeptat. „Pjére můžeme se domluvit na přednášku u nás v centru?“ „Ano, jistě – dám Vám přímo na sebe kontakt. Rád si věci vyřizuji sám“ směje se a mě v tu ránu prolítne hlavou: „Ahaaa, takže tak se získává kontakt na Pjéra – jak jednoduché“ hihňám se pro sebe.

Vítejte…

„Vítám Vás tady všechny v krásném prostředí Maitasuny a jsem velmi vděčná za to, že se nám dnes sešly cesty s Alenou Camplíkovou – spolumajitelkou a tvůrkyní Maitasuny, Milanem Vidlákem – šéfredaktorem Šifry, se kterým spolupracuji, což bylo mým snem a s Pjérem la Šez´em, který je dnes přednášejícím“ začínám o rok později přivítání účastníků přednášky se stejným názvem, které jsem se účastnila jako náhradník na začátku roku 2017.

A v tu chvíli mi dochází, jak velká změna se v mém životě odehrála za ten rok – našla jsem svou autentickou cestu a vylezla z krabice společenských norem, návyků a zajetých kolejí. Zní to až symbolicky, protože za malou chvíli o tom začne Pjér přednášet. A název přednášky? Ten už mi ani zdaleka nepřipadá „kontroverzní“ 🙂

Foto z přednášky z Maitasuny z Pjéra la Šé´ze

Celá přednáška je založena na stejnojmenné knize, která obsahuje rozhovory mezi známým psychoterapeutem Hillmanem a spisovatelem Venturou. Pjér pojednává o normalizaci v psychoterapiích a navrácení klientů do jakýchsi společnosti zajetých kolejí, místo aby pomáhala v individualizaci a nalezení vlastní cesty. Když však i samotný školský systém do nějž patří fakulta psychologie, je součástí až zkostnatělého systému, je tudíž jaksi nemožné naučit budoucí psychology něčemu jinému. Aneb jak by Einstein řekl: „Problém nevyřešíte stejnou myslí, která ho vytvořila“.

Jedna z prvních informací, která zaznívá, chytá mou pozornost a de facto určuje jak směr tak i základní ideu celé přednášky: „Psychoterapie je nesmysl, řekl bych až absolutní nesmysl. Vzdálili jsme se sami sobě natolik, že potřebujeme tak nepřirozenou věc jako je psychologie a psychoterapie, abychom se vůbec ještě mohli na sebe podívat. Jinak bychom byli vydání na pospas všem těm věcem, které proudí a unášejí nás. Jsou to ty koridory, které nastavují parametry a učí nás, co je normální.“

Klec, kterou jsem výše zmiňovala, je velmi důmyslná a z jistého normalizačního úhlu pohledu i poddajná. My si na ní totiž nakonec zvykneme. Když se na to však podíváme pohledem malého dítěte, je potřeba se zeptat: „Proč vůbec… Proč lidé nemají otevřená srdce? Proč lidé spolu nekomunikují bezelstně? Proč se jim v mozcích odehrávají dramata? Vždyť je to samo o sobě divné a není to přeci ani potřeba.“ zjišťuje přednášející.

Pjér nám předává pohled, že žijeme v někde mezi lidským a božským světem, protože se ani v jednom nedá žít naplno (nejde žít jen ve hmotě nebo jen duchovně – odchýlili bychom se tak od rovnováhy, která je součástí a základem pro náš život) a právě mezi těmito světy se odehrává to pomyslné drama.

V současné době je však natolik kladen důraz na racio, že si dokážeme opodstatnit vše. Je nám jedno co Bůh/Vesmír/Vyšší síly/Zdroj/Prostor (nebo jakkoli jinak to nazýváme), my z úrovně naší mysli víme vše a ještě navíc to víme nejlépe. „Nejlépe to vystihuje prohlášení mého klienta, který říká – Můj život stojí za hovno, mám hypotéku a prostě jinak to nejde“ uvádí Pjér příklad. „Často také slyším: Ono to jinak nejde. Nějak se žít musí. Já říkám – NE. To pak vytváříte svět, ve kterém se nakonec žit ani nedá.“ dodává.

Žena vytvářející z rukou váhu, kde si vzala na misky vah srdce a mozek.

Lidé od samého počátku naráží na démona. „Tohle označení asi zní divně – známe démona alkoholu, drog“ vysvětluje Pjér „ zde však jde o Daimonio. Jung tomu říkal nevědomí, já to pro sebe nazývám mocnost“ V obecné psychologii se s tímto pojmem setkáváme docela často. Už Sokrates věděl, že se člověk skládá z „vrstev“ – tímto označením tedy měl na mysli vnitřní hlas. Freud to pak nazval podvědomím a Jung kolektivním nevědomím. Můžeme tedy mluvit o nějakém hlasu srdce ba duše, který nám ukazuje či napovídá nám, jaká je ta naše autentická, pravdivá cesta. Jednoduše proč jsme tady. „Problém tedy je, že my ono daimonio nechceme vnímat, protože máme rozum.“ konstatuje.

Jít svou vlastní cestou…

Sám Pjér, jakožto vystudovaný psycholog se však po škole, kterou studoval několik let déle, než tradiční studenti (směje se), šel svou individuální cestou. Jak říká: „Rok před dokončením vysoké školy jsem narazil na Junga, díky kterému jsem v tomto oboru nacházel smysl. Po ukončení jsem však věděl, že se nechci zařadit do toho stáda a tak jsem šel vlastní cestou. Dnes jsem tomu rád, protože ke mně nechodí lidé, které bych měl skoro až přemlouvat k terapii. Neposílají je ke mně obvoďáci nebo soudy se soudními příkazy, protože manžel přehodil manželku oknem. Přichází lidé, kteří jsou již na nějakém stupni probuzení, rozvoje a chtějí pokračovat“

Pjér vzpomíná rovněž přelom 86 a 87 roku. „I dnes jsme téměř před sesypáním. Jsme tam kde jsme byli v osmdesátých létech. Establishment je natolik stabilní, že se za chvíli nejspíš rozsype.“

Když je však člověk ochotný postavit se tváří v tvář probuzení, začne komunikovat s Daimoniem, se sebou, svým nitrem. „Vše však potřebuje čas. Vše se děje z nějakého důvodu. I to, že jsme dnes tady. Není tedy potřeba se pídit násilím po tom, co je naší podstatou. Je to jako s narozením dítěte. Představte si na začátku spermii a vajíčko, ze kterého začne růst dítě a až za 9 měsíců se narodí. Stejné je to s námi. K rozvoji je potřeba určitého vědomí. Je potřeba tomu tedy dát čas, aby to mohlo uzrát. Soustřeďte se na přítomnost, to je nakonec to jediné důležité.“

V závěru přednášky se dostáváme k tématům diváků, které zajímá především otázka zla a hlouposti. Před hloupostí, která vytváří zlo, je potřeba se sklonit. Říct jí dost, ale nebojovat s ní, nevzdorovat. Jsme zvyklí diktovat, místo abychom naslouchali a pak se divíme, že nás obklopuje zlo. A to přichází jen proto, aby nám ukázalo, co je dobré, co je správné a pokud se neskloníme, tak přijdou ještě horší situace. Navíc když je nezačleníme do svého života a vzdorujeme, tak se nás zmocňuje. „Jestli v životě potkáváte hlupáka a nedokážete mu ve Vašem pomyslném vnitřním městě nabídnout práci ani jako zametače chodníku, je problém ve Vás. Rozšiřte své město – rozšiřte své vědomí“ odhaluje nám Pjér.

Konec přednášky se nese v duchu zázraků a spokojeného života. „Dnes už nefunguje „buď a nebo“. Udržte koně před kočárem všechny pohromadě. A pokud koně netáhnou stejným směrem, je to problém toho, kdo koně řídí. Naučte se je řídit.“

Čtete také: 6 filmů, které Vás motivují jít si za svým snem.

Jak říká Einstein „Buď je zázrak všechno nebo nic.“ a nebo Jung „Zázraky jsou pro idioty, kteří nevnímají, že se zázraky dějí 24h denně.“ Cituje Pjér své oblíbence, čímž nadějeplně končí přednášku.

A my se s dobrými dojmy a díky na rtech těšíme příště 🙂